Welcome post

The Rollercoaster. Horská dráha. Proč?
Protože podle mého je vlastně celý život jedna velká pouťová atrakce. Zahrává si s námi způsobem, jaký nám nemusí být úplně příjemný a za každou další jízdu požaduje určitou cenu bez záruky našeho následného potěšení.
A shodou náhod si já si momentálně připadám, jako kdyby se výsledný zážitek míjel s prvotním požadavkem.
Ale dost metafor.
Když se toho najednou seběhne moc, je opravdu těžké udržet si pozitivní přístup a úsměv na tváři v každé situaci. Například v momentě, kdy vám někdo takřka ukradne vaše obvyklé chování chvíli po tom, co vás označí za falešnou mrchu, kterou pouze ta dotyčná byla schopna odhalit. Je to přeci obrovský hřích s postranními úmysly, najít kamaráda v jejím bývalém příteli, který byl shodou okolností podobně na dně jako vy. Jen tak mimochodem, ona mezitím sama hrdě hraje na dvě strany a náramně si to užívá. Stejně jako chvíle, kdy ví něco, řekněme ve škole, co vy prostě netušíte. Vidět její vítězoslavný výraz ve tváři opravdu není nic povzbuzujícího.
A je to právě škola, Dům hrůzy,kde jste sráženi k zemi nejen za trest, nýbrž hlavně za odměnu, zvláště ve chvílích, kdy konečně projevíte snahu. Jednotliví učitelé zastávající názory, že právě jejich předmět je ten nejdůležitější a právě proto stojí za to řádná příprava, nejlépe po celých zbývajících šest hodin, které vám zbydou jakožto "volný čas" po osvobození posledním zvonkem. X písemek v jediný den, x zkoušení, x keců, z nichž se dozvíte takřka všechno a nic. Důvod, proč už bych si nikdy nevybrala všeobecné gymnázium.
A na předchozí téma plynule navazuje domov. Právě tam totiž všechny hádky začínají známkami, učením, nedostatečnou snahou, nepřipraveností, flákáním, leností, neschopností, ignorací... A tak se to nabaluje a stupňuje. Vaše nervy už to nejsou schopné unést, zavřete se do pokoje a místo učení si jdete vylít srdce na internet, který vám jako zázrakem nezakázali.
Založíte si blog, znovu.
Znovu, protože právě kvůli té mrše a pár jejích kamarádům už váš původní blog nebyl to, co býval, takže, i přes nemalou popularitu dospěl k nemilému konci.
                         ,,Opravdu si přejete smazat tento blog?" ,,OK"

Vážně miluju tuhle písničku. Dává mi sílu a naději ještě chvíli vydržet poslouchat její uječený hlas, zvládnout její posměšný výraz, povznést se nad všechny její pohledy a neztrácet chuť mít dokonalou a ničím nezkaženou náladu. Stojí za to vidět, jak jí to štve. A přiznejme si, Kellin je tady k sežrání :3

                                     "The thought of you's no fucking fun,
                                             you want a martyr, I'll be one.
                                       Because enough's enough, we're done."